Blog

Proč říkáme Anu ne

04.09.2013 22:51

 

   Protože někteří lidé navrhují, abychom se v nadcházejících volbách spojili s Andrejem Babišem a jeho hnutím Ano, uvádím několik důvodů, proč to nemůžeme udělat.

   Především naše KH staví zejména na jiné organizaci společnosti podle sociální trojčlennosti, která od sebe odděluje ekonomiku, politiku a duchovně-kulturní oblast.

   Znamená to, že ekonomika už nadále nemá a nesmí ovlivňovat politiku, která má na rozdíl od ekonomiky za úkol stavět na rovnosti a hledat rovnováhu všech složek ve společnosti. To, co nás dnes ničí je právě ovládání politiky ekonomikou.

   Hnutí Ano, které staví mocný podnikatel, který ovládá značnou část hospodářství v naší zemi, jde přesně opačným směrem. Každý, kdo chce získat voliče, bude vždy stavět na protikorupční rétorice, ale neřekne, jak systém, jehož je součástí, korupce zbavit, když je zabudována do jeho základů ekonomických i politických.

   Z hlediska trojčlennosti je nebezpečné a nepřijatelné, aby mocný podnikatel byl současně i politikem, protože moc se bude v jeho rukou kumulovat a navíc si pak může vyrábět zákony pro sebe přesně tak, jak se to děje.

   Tyto obavy potvrzují i výroky A. Babiše, který prohlašuje, že stát se má řídit jako dobrá firma a voliče nazývá akcionáři. Voliči nejsou akcionáři a stát není firma. Nemá v něm vládnout zisk, ale ziskem je dobrá solidární společnost a spokojený občan.

   Proto by se měl A. Babiš rozhodnout buď pro ekonomiku nebo pro politiku. Obojí dohromady dělat nelze. Navíc se v poslední době z řad jeho vlastních lidí ve straně Ano objevily zprávy o autokracii a nedemokratičnosti jeho řízení.

   Z těchto důvodů se nemůžeme spojovat.

O sociální trojčlennosti aktuálně

27.08.2013 14:18

 

   V dnešní krizi, kdy mnohá hnutí ve světě odmítají stávající systém, nabývá na důležitosti program Klíčového hnutí, který jsme připravili už v roce 2007. Je důležité, aby přemýšliví lidé, kteří dospívají  k poznání, že je nutná proměna, dostali látku, ze které mohou čerpat inspiraci. Následující text tedy podrobněji vysvětluje myšlenku sociální trojčlennosti, na které program Klíčové hnutí stojí.

  Změna smýšlení je dnes potřebná a zcela zásadní pro budoucnost i současnost.  Všichni  jsme  ovlivněni tím, co do nás vložili ve škole. Jsme masírováni většinovými médii a vlivovými skupinami. Dovedně se na nás pracuje. Předsudky máme všichni. Je důležité začít si to uvědomovat.

  Lidem je již jasné, že globalizaci musí být nastavena protiváha v lokalizaci.  Je zásadně nutné vrátit se ke všemu, co lze vyprodukovat v místě. K lokálnímu pěstování potravin pro vlastní obyvatelstvo. Neztratí se tak pracovní místa a budeme mít pod kontrolou, co jíme. Nebudeme ničit svoje životní prostředí tisíci kamiony. Je třeba zavádět místní měny, které udrží peníze v místě a pomohou místním k pracovním příležitostem, vytvořit regionální banky na družstevním principu, které poskytnou reálný kapitál v regionu a umožní jeho rozvoj. Je dobré zamyslet se nad starým prvorepublikovým družstevnictvím, které bylo založeno na rovnosti hlasů a podílů. Právě ono osvobodilo tehdejší obyvatele od lichvářů a překupníků, kteří dusili místní ekonomiku. Dnes tuto roli převzaly přebujelé supermarkety, které snižují ceny prvovýrobcům a ničí tak samotnou podstatu výroby společně s obecnou stagnací mezd. Lidé si mohou koupit hlavně nekvalitní potraviny a vytváří se kategorie dvojích občanů EU.

   Náš program však stojí zejména na návrhu, který předložil po první světové válce rakouský filosof a zakladatel Antroposofie Rudolf Steiner. Poté, co byl některými osobnostmi své doby tázán, co je třeba udělat, aby se tak strašná tragedie, jako byla první světová válka, už nikdy nemohla opakovat, přišel s konceptem sociální trojčlennosti.

   Jde v něm o novou organizaci společnosti. Co bylo propleteno do mocenského aparátu a způsobilo světovou válku, rozdělil do tří skupin. Na oblast ekonomickou, na oblast právně –politickou neboli státní a oblast duchovní (věda, vzdělání, kultura, náboženství). Tyto části mají fungovat zcela samostatně, svou samostatnost vzájemně respektovat a společně konzultovat řešení dobrá pro společnost. Hesla velké francouzské revoluce – svoboda, rovnost a bratrství – použil jako principy, kterým má být jednání v jednotlivých oblastech podřízeno.

   Svoboda patří do duchovní sféry. V ní jde o rozvoj ducha, kde si jednotliví lidé nikdy nebyli a nemohou být rovni, ale kde se musí rozvíjet tvořivost člověka. Žádná z ostatních oblastí nesmí zasahovat do duchovní svobody jednotlivce, ani část politická ani ekonomická.

   Rovnost je řídícím principem politicko-právní oblasti. Pro ni platí smluvní vztahy mezi člověkem a člověkem, nebo mezi různými skupinami. Zde musí být aplikována rovnost před zákonem a zákony se musejí vytvářet tak, aby tuto rovnost hledaly a zaručovaly. Svoboda v této sféře nemá co dělat, protože by do ní pronikla anarchie a nespravedlnost. Také bezpečnost  je gesci této oblasti.

   Princip bratrství má být vůdčím principem v třetí oblasti sociálního organismu, v ekonomice. V dnešním světě to zní absurdně, protože praxe jde právě opačným směrem. Pokud se ale zamyslíme, dojdeme k poznání, že logika ekonomiky skutečně stojí na spolupráci jednoho s druhým. Nikdo nemůže všechno zboží sám vyrobit, prodat a spotřebovat.  Výroba by se ovšem nově řídila potřebou, nikoli tak, jako dnes, úsilím prodat (vnutit spotřebiteli) obrovskou nadvýrobu, která ničí naši planetu i pracovní sílu, kterou vrací zpět do časů nevolnictví.

   Dnešní praxe přebujelých nadnárodních a obřích podniků je zničující a neudržitelná. Hospodářství se musí zase vrátit k lidským rozměrům. Takové menší podniky by se musely zapojit do vzájemné komunikace s ostatními a vyjednávat o tom, co je dobré pro fungování společnosti, ne pouze pro ně a jejich akcionáře. Jde tedy o vytvoření samostatné části hospodářské, jejímž základem by měla být výrobní družstva, která se budou vzájemně slučovat do asociací, vyjednávat potřebné množství zboží, jaké je třeba vyrobit, způsob směny a směrem vzhůru vyústí v něco jako ústřední hospodářskou správu (Kooperativa za první republiky), která bude vyjednávat legislativu se středním politickým článkem. Nebude však mocensky a korupčně do jejich činnosti zasahovat. Do kompetence hospodářské oblasti bude spadat výroba a oběh a spotřeba zboží, nikoli však pracovní právo, o tom musí rozhodovat samostatný článek politicko-právní.

   Základem této koncepce je  důstojnost každého jednotlivce. Zákoník práce se sice i dnes vyjednává v parlamentu, ale politika zde podléhá ekonomickým zájmům velkých ekonomických hráčů a korporací a jedná jednoznačně pouze v jejich prospěch. Zákony jsou tak stvrzenou nerovností mezi lidmi, obracejí se v pravý opak toho, k čemu byly určeny. Prostředky politickými i ekonomickými dochází k odbourávání důstojnosti pracujících lidí. To je zásadní porušování principů rovnosti a selhávání politicko-právní oblasti, protože ta namísto svého úkolu, sjednávat rovnováhu, jedná převážně v zájmu velkých hospodářských celků, které si platí a řídí politické strany.

   V oblasti duchovního života musejí být pěstovány schopnosti, talenty a nadání člověka svobodným způsobem. Duch neprospívá, když je závislý na státu nebo hospodářském životě. Podle Rudolfa Steinera také není nikdy nic hotové, nic definitivní, tvořivost nemá konce a vždy je třeba reagovat na nové podněty, které život přináší. V konceptu sociální trojčlennosti není nic neměnné, ale reaguje se na přicházející potřeby.

   Profesor Zdeněk Helus (profesor Pedagogická fakulty Univerzity Karlovy v Praze) definoval cíle vzdělávání svobodného člověka: „Díky svému vzdělání jedinec nabývá způsobilosti kriticky se vymezovat vůči tlaku životních okolností (sociálních, ekonomických, politických, kulturních, zvykových…): uvážlivě, zodpovědně se rozhoduje ve prospěch toho, co je zdravé, smysluplné, přínosné pro něho i pro druhé, pro kvalitu života a respektování zavazujících hodnot přesahujících individualistický životní kalkul: hodnot pravdy, dobra, krásy, mezilidské solidarity a pod…. Je třeba nastavit takovou pedagogiku, která vede k vývoji člověka těchto kvalit. Lze je také označit jako kvality spirituální dimenze člověka. Spirituální ve smyslu přesahování hranic osobního zájmu a pohotovosti oddat se kvalitám vyšším.“

  To je definice smyslu svobodné výchovy svobodného člověka ve svobodné duchovní oblasti. Jedině taková osobnost pak může působit v ostatních sférách ve prospěch všech.  Dnešní realita jde přesně opačným směrem. Školství měřením a testy vychová člověka výkonu a pouhé kariéry, infikovaného jednostranností a podřízeného ekonomice. Takový člověk se dá snadněji ovládat a to je skrytým účelem všech dnešních „reforem.“. Nutnost osvobodit výchovu a vzdělání, ale i kulturu a media je evidentní.  

   A ještě několik poznámek R. Steinera: „Uvádět duchovní produkci (vzdělání, školství, umění) do souvislosti se spotřebou je absurdní. Duchovní produkce není to samé, co cirkuluje jako zboží v oblasti hospodářské.“

  Také pracovní síla nesmí být považována za zboží. „Pokud je pracovní síla kupována a prodávána na trhu práce jako zboží podle nabídky a poptávky, potom nikdo nemůže na otázku, zda je život lidsky důstojný, odpovědět kladně“. 

   K otázce kapitálu: „Ke kapitálu a výrobním prostředkům by se měl dostat každý, kdo má schopnosti je spravovat ve prospěch společenství. Kapitál musí jít od schopných ke schopným.“, dále pak: „Hromadění kapitálu je stejně škodlivé, jako kdyby se v těle hromadily na jednotlivých místech krevní zásoby. Krev musí být v oběhu.“ 

  „Na půdě státního života nesmí být uplatňován žádný nárok, který pochází od nějakého konsorcia lidí, od nějaké hospodářské skupiny, od nějakého hospodářského společenství. Získaný zisk v hospodářství musí vplynout opět do hospodářského života lidí, aby zvýšil jejich životní standard.... Emancipací státního života od hospodářského už nebude vládnout nátlak, kterým se pracovní síla stává objektem volné hry sil“.

   To jsou některé ze základních tezí, které Rudolf Steiner zveřejnil v roce 1919 s tím, že nebude-li tento způsob fungování společnost zaveden, svět bude směřovat k dalším krizím a katastrofám. Vývoj dal jeho varováním za pravdu. Před poslední krizí nefunkčního modelu fungování společnosti stojíme právě dnes. Pokusy zavést, byť neuvědoměle, některé prvky fungování trojčlenného organismu tady již v minulosti byly. V roce 1968 mnohé k tomuto způsobu směřovalo, byl však záměrně potlačen vojenskou silou východu s tichým souhlasem západu.  Podobně měl v mnohém blízko k trojčlennosti rozvinutý systém prvorepublikového družstevnictví. I ten byl zničen. Nejprve fašisty, posléze komunisty.

   Argumenty  proti sociální trojčlennosti označovaly R. Steinera za snílka a idealistu, on ale mluvil o pravém opaku. O praxi, které je reálná, zatímco abstraktní ideály, které jsou považovány za pravdu, přivedou lidstvo do velkých nesnází.

   Někteří kritici dnešních poměrů označili kapitalismus i plánované hospodářství reálného socialismu za zrcadlové režimy. Pokud se na ně podíváme z hlediska teorie sociální trojčlennosti, pak v socialismu střední politický článek ovládl ekonomiku, které diktoval nesmyslná nařízení a ničil duchovní život, tedy svobodu jednotlivce. V kapitalismu se pak ze všech společenských vazeb a odpovědností vyvázal hospodářský článek, ve kterém není aplikován princip bratrství (domluva a spolupráce), ale pouze síla atomizovaných individualismů a zničující soutěživost. Ekonomická oblast svými korupčními zásahy ničí politicko-právní článek – tedy i uplatňování principu rovnosti ve společnosti a vedle přímých mocenských zásahů (např. do vzdělávání nebo zdravotní péče) i ekonomickým zotročováním jednotlivců ničí o svobodný duchovní a kulturní život.

  „Obojí postoje vedou ve své konsekvenci k sociální nesvéprávnosti jednotlivce, na jejím konci je sociální „plnění povinnosti“, ve skutečnosti ale poddanství. Tržní hospodářství vyžaduje podrobení se jednotlivce zákonům trhu. Protože jsou to rámcové podmínky, vzniká pocit zdánlivé svobody. Plánované hospodářství vyžaduje podřízenost plánu. Protože plán určuje podrobně, co se má dělat, je prožíván jako skutečné donucování.“ (Udo Herrmannstorfer, ekonomický poradce se zaměřením na organizaci a výchovu).

   Ještě několik citací z   práce Udo Herrmannstorfera “Zdánlivé tržní hospodářství“, který rozvádí myšlenky R.Steinera.

  „Pod záminkou potřebných investic rozprodávají státní úředníci továrny k likvidaci těm, kdo usilují o jejich zavření, neboť jim jde o koupi trhu, o udržení vlastní nadbytečné výroby, o zničení konkurence. Odběratelé jsou pak zbaveni práva výběru, uvedeni do závislosti ještě větší, než bývala za státního hospodářství socialismu. Zaměstnanci těchto podniků a závodů jsou pak moderními nevolníky, neboť v rámci neomezené dispoziční moci kapitálu nemají žádnou možnost mluvit do toho, komu bude prodán (často k likvidaci) závod, který budovali a udržovali svou prací, svými výkony.“

   „Asociace výrobců a konzumentů musí stanovovat ceny tak, aby byly chráněny přírodní zdroje: spojování výrobců či obchodníků musí být vyváženo podobnou asociací spotřebitelů.

  „Půda nesmí být prodávána, pouze právo na její soukromé využití může být právem soukromým. Odškodné za příslušné investice na půdě pokryjí brzy poplatky za její využívání, kterými společnost může jinak pokrývat potřebné sociální výdaje.“

  Toto všechno jsou některé z myšlenek na nové uspořádání společnosti. Je na nás, zda začneme zkoušet měnit dnešní svět, jehož současná podoba končí. Změna začíná v hlavě. Pro co se lidé rozhodnou, to mohou postupně začít realizovat. 

(článek je z března 2012)